Make your own free website on Tripod.com
    |   Uvod
                                                  

Spares
Odpoved pro Kacenku
Moje kamaradka Kacenka, ktera je jednou z mych dvou nejblizsich ceskych sester po dusi, se me prave zeptala: Hanko, co pro Tebe znamena Bohyne?

Takze, tady je odpoved proste a nevsevedouci, snazici se, hledajici, podtrhuji: HLEDAJICI,  ale Univerzalni Pravdu si nepatentujici 30ti lete zeny, ktera se hrde hlasi k tomu, ze vyznava a dokonce miluje Bohyni.

Ja se tak casto ptam sama sebe. Ackoli, nevim, proc jsem napsala "casto", kdyz to vubec neni pravda. Ptam se tak sebe obcas. Vetsinu casu me ta otazka ani nenapadne, protoze proste vetsinou Bohyni citim a ziju, proste s ni a v ni jsem a zazivam ji primo, neoddelene od te casti me, ktera by se potrebovala ptat, a proto ta cast me vi a tak se nepta. Sladke blaho nevedomeho nevinatka.

Ale pak prijdou chvile, kdy bud sve prozitky potrebuju nekomu sdelit a slova zacnou byt zadana, anebo, hruza, prijdou me vlastni pochyby a racionalni uvahy, ktere chteji rozebrat me prime prozivani se skalpelem a mikroskopem a svetlometem v ruce. Jako treba pred dvema dny, kdy jsem si neprozretelne z vidopujcovny vypujcila Johanku z Arku, abych se s ni, jsa sama doma, vecer potesila. Film byl uzasny a silny, a prave proto me tak rozhodil. Dustin Hoffman, ktery hral nadherne zosobneneho Boha, nastavil tak jako Johance i mne prisne zrcadlo: A jsi si jista, ze je to Buh (Bohyne), s kym si po vecerech povidas? Jsi si jista, ze je to On/a, kdo Ti naznacuje cestu, kterou se ubiras? Nebo je to Tve ego, Tva potreba zadostiucineni, touha po moci, Tve nejhlubsi strachy v prestrojeni za beranky s nasazenou svatozari?

Archetyp "zraneneho lecitele", znamy Jungovske psychologii, rika, ze v nasi nehlubsi rane lezi nase nejvetsi sila. Ze nase zraneni, kterych se dotkneme vedomim a integrujeme je do nasi cele bytosti, se stavaji darem a silou. Ma-li vsechno nejaky sjednocujici zaklad, jednotneho cinitele, propojujici slozku, je-li vse jedine, pak proc rozdelovat skutecnost na Boha (Bohyni) a ego? Copak neni to, cemu s takovou vsevedouci  samozrejmosti rikame opovrzlive "ego", jenom vyrazem a manifestaci Bozskeho? (Samozrejme - jednim z nich.) Nema sam Buh/Bohyne pravo na to, aby si na sebe vzal/a jakoukoli, byt sebevice limitujici a maskujici, formu? Nema sam Buh/ Bohyne pravo na to, aby si pohraval/a s omezenosti trojrozmerne skutecnosti, aby nahnahnal/a svoji nekonecnost a beztvarovost do tak tesnych a nepohodlnych satu, jako je prumerna lidska mysl (ne, vubec nemluvim o tele, mysl je mnohem uzasnejsi mucedni nastroj) a bavil/a se piplanim se v tomto hlavolamu...? Nemel/a by to byt prave On/a, kdo by mohl/a vedet, ze, a jaky, ma tato divna a zdanlive masochisticka hra smysl?

V tantre (moji "domovske" duchovni ceste) se rika, ze Siva, Buh, je vedomi, Sakti, Bohyne, je energie. Z jejich spolecneho milostneho tance se rodi vesmir. Co si pamatuju, tak v duchovnich stezkach mych mladych let (advaita, pricichnuti k zenovemu budhismu) prevazoval duraz, a to silny duraz, na onen muzsky prvek, Vedomi, jakozto na jedinou, nejzazsi realitu a tedy v duchovnim rustu vysoce zadanou hodnotu. Jiste, v nejzazsim bode se Vedomi neda oddelit od Energie, je s ni jedno - a nebo, opravdu je? Jak toto "jedno" vypada? Ja si to vzdycky predstavovala jako neco tak uzasne dokonaleho a "naplneneho", ze je to jaksi naplnene k prasknuti - cosi totalniho, az je to ztuhle a naprosto nehybne, dokonaly obraz Totality!

Uz jenom z techto predstav a pokusu o popsani onoho dokonala me boli hlava. Kdyz se na sebe z venku podivam, vypadam ted jako velka nafoukla bublina - to je moje hlava, pod kterou se houpe hubena a vyschla scvrklinka mojeho tela, ktereho se nikdo na nic neptal.Tak dobre, zeptam se tela. Telo rika, ze chce jit spat.  Tak proste. Nehlubsi zivotni pravda. Chce se mi zoufale spat, pozde vecer po dni naplnenem stresem a tezkou fyzickou praci. Ten bezprostredni kontakt s vlastnim telem a uznavani jeho hodnoty je pro me jednim z prvku, charakterizujicim kontext Bohyne. Proto odchazim spat...