Mé zážitky z putování na Krétě, září 2004

Michaela Petrovská

Noc na hoře Juktas

Stříbřitý kámen v měsíčním světle a záři

nabízí své vyhřáté a přátelské lůno

nabízí nám svou sílu, co každou slabost zmaří

Měsíc se na nás dívá a hovoří svým tichým jazykem

ja naslouchám a má mysl neslyšně odpovídá a snad ptá se

Jak lehké je pochopit co je měsíčním cyklem

Je to náš průvodce celým životem, zdá se

někdy je před námi, jindy stojí za vámi

usmívá se, chrání  a svítí nám na cestu

je tiše v srdci s námi

Obracím se ke hvězdám a ke městu

Jak září a svítí. Město, vesmír

Je to jednoduché poznání

Jsme nad tím, jsme součástí tohoto zdání

Vidíme tuto záři, cítíme tento mír

této záře jsme součástí

Zář je to nekonečná

Hvězdy, světla, měsíc, to je zář věčná

Na tomto stříbrném kameni v bílém světle sedíme

posvátnou horu Juktas a její hloubku ctíme

Jsme součástí tohoto místa

Posvátné. Silné. Zářící

Naše hluboká a tmavá Jeskyně

Chtěla bych napsat, čím pro mě tato jeskyně byla.

Byl to den jako jiný. Na Krétě. Slunce, modrá obloha, teplo a jemný teplý vítr. Moře a vůně. Jely jsme na místo, kde jsme měly prožít vstup do matky Země. Do krásné, hluboké, tmavé díry, kterým se říká jeskyně. Už cestou mě zaujala vesnice, kterou jsme projížděly a která byla tak typická a netypická pro Krétu. Nezasažena turistickým ruchem dál žila svým tradičním životem. U jeskyně nikdo nebyl, tedy vhodná chvíle vstoupit do hlubin.

První zastávka byla v první úrovni jeskyně. Cítila jsem se spíš jako v rokli, s výhledem na velký vstupní otvor. Cítila jsem se bezpečně, vždyť to vlastně nebyla žádná hlubina! Krásný kamenitý sráz, plný světla a přesto tajemství. Směrem dolů jsem mohla nahlédnout na další cestu… cestu… zkrátka dolů. Byla tam tma.

Při meditaci se mi vybavil kámen ve tvaru kosočtverce, který mi dodával tolik potřebnou zemitou sílu. Pomyslně jsem jej držela ve své dlani při vstupu dolů. Snad do hloubek jeskyně, snad do hloubek mého podvědomí. Vím, že kámen je pro mě nádherný symbol síly, pevnosti, zemitosti, stability. S touto myšlenkou jsem vstupovala do druhé, nižší úrovně jeskyně. A hle! Na zemi ležel stejný kámen, který se mi vybavil v meditaci! Říkejte tomu náhoda….

S kamenem již zcela reálným jsem vstoupila do druhé podzemní dimenze. Musela jsem použít nejen více světla z baterky, ale také rozzářit něco vevnitř. Myšlenka, že bysme mohly jít ještě hlouběji ve mně vzbuzovala posvátnou hrůzu. Držela jsem kámen v ruce a v mé mysli jedna část, ta které říkám, „smysl pro zodpovědnost“, se bila s tou druhou, která prostě chtěla poznat více. V další meditaci jsem postupně odhazovala všechny své strachy. Pomyslně jsme procházely sedmi branami a postupně odhazovaly věci, které nepotřebujeme. Branami jsem šla nahá a odhazovala svůj prsten, vlasy… Byl to zvláštní zážitek ztratit své ozdoby.

Přesto, svého strachu jsem se úplně nezbavila. Dokud nezačal sestup. Najednou ve chvíli soustředění, vzájemné pomoci můj strach neměl místo! Prostě už nebyl! Nevešel se do mých prožitků…

Pomalu jsme sestoupily do nízké úrovně jeskyně. Úzkým, tmavým, kluzkým kanálem, bosy cítíc zem pod nohama, jsme vstoupily do tmavé, černé jeskynní místnosti. Nikdy nezapomenu tento pocit! Vždyť tady žili již v pravěku! Před námi stála vysoká, impozantní socha Ženy. Bohyně. Kolem dokola byl krápník červený. Má přítelkyně mi pomazala tvář. Jiná mě pohladila. Ocitly jsme se na místě, kde člověk prožije úctu, bezpodmínečnou lásku, pravé přátelství. Tato země tady dýchala. Seděla jsem na zemi, na kameni a cítila jsem horkost ve svém těle. Všude kolem byla poměrně zima, ale země v mém těle probudila oheň. To místo žilo a my s ním.