Trinacta komnata

Jeste mám zalepené oci a ospale se motám po místnosti, kdyz vypravuju malého do skoly, ale uz sedám k pocítaci a zacínám psát. Protoze kdyz se pracuje se sny, mají se okamite po probuzení zapsat, nez jejich poslední zbytky rozezene bilý den.

Písu na tohle tema trochu s váháním - podle mé zkusenosti je nekdy na minulé zivoty pohlízeno trochu svrchu, jsou povazovány za spiritualitu 2. rádu - ne tak osvícené jako veci "cistého Ducha", napr. zen nebo meditace aj. Ale práve v tom se skrývá "zenský aspekt" duchovnosti, aspekt Duse, která (mluvím o svém pochopení) se vteluje do hmoty a nabírá zázitky. Pro me to byly práve minulé zivoty, které byly významnou slozkou mé cesty k zenskému principu, k Bohyni, a k lécení ran, které jsem zpusobila zenskému principu sama v sobe.

Kdyz jsem zacala delat tantru, mela jsem silné zázitky energie, procházející mnou v mnoha formách. Telesná úroven - cítila jsem se 100%ne zivá, doslova probuzená, kazdá moje bunka kricela radostí ze zivota. Prozila jsem mnoho telesné slasti - casto pramenící z dotyku, at´ uz svého nebo od druhého, který byl prodchnutý citem a mohl být jenom prejemnoucký - dulezité bylo, ze byl naplnený vedomím, vedomým kontaktem a láskou a úctou ke mne, k mému telu a duchu, zkrátka naplnený zivotadárnou energií.

Na dalsích úrovních jsem mela napríklad vize, at´ uz ty barevné, vize vseho mozného, co se jen, jsa soucástí mé psyché, chtelo projevit mému vedomí. Nebo vnitní vize toho, co energie delá v mém tele - od klasického vlnícího se hádku Kundalini, ladne a svudne spechajícímu k "oplodnení" horních caker jejich spojením s temi spodními, po vnitní videní fyzického "Tela" Sakti, která prostoupila mé telo, a "Telo" Sivy, který na sebe vzal fyzické telo mého partnera Johna a Ti Dva se milovali skrze nás dva...

A v neposlední rade, energie se vyplavila na povrch z hlubin mého tela - a ríkám tela, protoze podle tantry, telo je jedno s myslí, jedno s Dusí, s psyché, zázitky se zapisují do nasich bunek - v podobe napred pocitových, pozdeji opet vizualizovaných a verbalizovaných vzpomínek na minulé zivoty.

Ale pribeh, o kterem budu mluvit, neni jenom muj. Je archetypem a soucasti toho, o cem je treba tem, kdo se citi osloveni tematem zeny, zenskeho principu a matricentricke spolecnosti, mluvit a vnaset do toho vedomi. V hnuti Bohyne se mluvi o "Znovuvzpominani na to, "jak to vsechno bylo", dreaming the Goddess back, vysnívání Bohyne zpátky. Je to o ozivování zenského principu a vynásení jej na povrch, polámaného a prece ve své vecné nádhere, zpoza prasných nánosu mnoha vrstev patriarchátu. (Proc asi miluji archeologii...)

Sedím ve svém novém velkém dome (opravdu jsem ted´ prestehovaná do velkého domu) a vyprávím o nem nadsene návstevnici, své milované sestrenici Lence (kterou opravdu mám, zije na Novém Zélandu, je o dva roky mladsí a nase detství nás videlo jako dve líbezné sestricky, trávící spolu hodne casu u babicky, dokonce jsme spolu objevovaly svá malá zenská tela - ve spolecné velké posteli, pod babiccinou duchnou, jsme se k sobe tulily (opravdu si nevzpomínám na víc nez to!:o))) a já vzdycky musela být princ, protoze princezna Lenka mela víc zenského sarmu i autority! Takze Lenka pro me predstavuje umocnení zenského príbehu v mém vlastním zivote.

Sedíme u sirokého dubového stolu a já jí nadsene ukazuji sosku jakési královny ci nazdobené bohyne, kterou jsem vyrobila. Ale tou dobou ona je ztuhlá a zmrazená a s tvárí bílou hruzou, která jde mimo veskeré vyjádrení, hledí nehybne otevrenými dvermi ven, chodbou a dalsími otevrenými dvermi do jedné mensí, víceméne prázdné místnosti, oznacené jako "koupelna".

Bezel v Ceské Republice film "Sestý smysl", s hercem Brucem Willisem? Znáte jej nekdo? Doporucuji. Ten film je pro me docela klícový. Je v nem malý chlapec, který pri své neobycejné inteligenci je podivínský a prozívá jakési hrozivé nocní mury. Bruce hraje psychologa, který mu chce pomoci a sprátelí se s ním. Ukáze se, ze chlapec kolem sebe barvite vidí, ale má také nebezpecný fyzický kontakt (je napaden apod.) s duchy osob, kterí zemreli tragicky i násilne. Bruce si uvedomí, ze duchové chlapce kontaktují proto, ze potrebují být nekým vyslyseni a najít tak úlevu ve svém utrpení. Kdyz on konecne premuze svuj strach, otevre se jim a zacne s nimi komunikovat, zacne jim tak prináset lécení a nalezne tak své vnitrní poslání, smírení a sílu.

Chvejícím se hlasem se ptám: "Co tam vidís, Lenko?" Z jejího nereagování vím, ze tam vidí to, co já. A ted´pozor, tento sen je na pokracování. Jeho první díl se mi zdál pred nejakou dobou, kdy jsem proste sama, bez Lenky uvidela tuto desivou místnost. To snu pridává na významu. Ted´ je tu zase a mám na to i svedka, Lenku, která si údajne na zádné pohádky a vidiny nepotrpí jako já, její bláznivá sestrenice.

Co jsme v té místnosti tedy obe videly? Na fyzické úrovni nic. Stará, kdysi bíle vymalovaná místnost, kamrlík (Viktoriánský dum), zpuchrelá tapeta se loupe, zdivo poskrábané a odrené, po zemi poházené zapomenuté relikvie nikým nechtených predmetu - kousky papíru, smradlavá seslapaná backora, plesnivející drobky od chleba... Co chcete, práve jsem se pristehovala.

Na nehmotné úrovni tam vidím des a hruzy veskerého utrpení sveta, druhá uroven té vize je mucení a upalování, které bylo zpusobeno stredovekým carodejnicím, vetsinou prostym, nevinným lidem, ale mezi nimi, ve statisicích, i moudrým zenám, posledním knezkám Bohyne, posledním nositelkám (a nositelum) Zenské Moudrosti, Zenského Mystéria... a mezi nimi, i mne!!! Znásilování, mucení, zohyzdóvání a vrazdení - a zároven hrobové ticho, neprítomnost Matky.

Ale mám v sobe taky vnitní mír. Podívala jsem se do tváre bolavé, mokvavé ráne, kterou v sobe nekde hodne, hodne hluboko nosím, kamkoliv se hnu. A nejsem sama. Mé presvedcení je, ze tuto ránu v sobe pohrbila celá nase spolecnost, spolecnost tohoto sveta, která sa odvrátila od Matky.

Podle moderni psychologie necitelnost, nevnímavost a otupenost, která se pozdeji zacne povazovat za posvecenou normu - být v pohode, nad vecí, neemocionální - nastává, kdy jsme zabouchli dvere vedomí nad necím neúnosne bolestným v nás. Prijde období lhostejnosti, ale neco v nás hledá zivot a energii. Protoze uz jsme úplne zapomneli na nasí trináctou komnatu (v mém prípade doslova :o))), hledáme rozvírení té nehnuté hladiny zivota, která je nasí náplastí, zeleznou poklicí na nasí bolesti, zpusoby, které se zdají jako jediné mozné... Projekcí navenek, vnejsím bojem, stimulováním nasich umrtvených smyslu... Politickými válkami, válkami ve vztazích, sebedestrukcí a destrukcí zivota, at´ toho nejhrubsího kalibru nebo tech nejsubtilnejsích odstínu a forem... Nase spolecnost.

Neodvazuji se v tom výctu pokracovat, protoze by se to mohlo stát teoretizováním, jsem Lev a svet nejlíp chápu oklikou pres vlastní nitro, takze se k sobe vrátím.

Kdyz jsem se nedávno nekomu moudrému vyplakávala z tak zdánlive banálního problému, jako ze jsem nepochopitelne neporádná a chaotická a v posledních týdnech se mi fyzický binec, neporádek, znicení, chaos a spína manifestuje v zivote prímo nekontrolovane - jakýsi Hrnecku var: napríklad nase kocka mela dve kotáta, co nejsou schopná se naucit pouzívat kocicí záchodek a kadi po celém baráku - denne se potýkám se zápachem kocicích hromadek, nic proti sládóukým roztomilým kotátkum a já se proste v tomhle boji cítím zoufale.

Ten moudrý se me zeptal, jaké pocity to vse ve mne vyvolává a já rekla, ze se propadám hanbou (necekané návstevy atd.). "Vidís," rekl, "to je práve ono. Hanba. Ta je puvodní a hlavní. Cítís v sobe hlubokou hanbu za to, kdo jsi. Za to, ze jsi zena. A zena, bohyne, je vladkyní hmotné úrovne - její potupení a hanba se bude manifestovat jako fyzická destrukce a chaos..." Pak byla rozvedena debata na téma minulých zivotu, které si pricházejí pro zahojení a já se rozhodla zase jednou pokracovat

"Je na case, abys nechala odejít tu hanbu, kterou v hloubi citís, nemá (a nikdy nemela) zádné skutecné podlození. Je na case, abys prijmula a zacala zít svoji sílu a prirozenou nádheru - své posvátné zenství - Zenství."

Myslím, ze tato témata jsou nejen celostátní (taky se mi vybavuje úpadek a ponicení nasí zeme za vlady nedavneho antiextatickeho rezimu...), ale globální a metaforická.

Puvodne jsem chtela sdelit silný sen, a to me dovedlo ke sdílení Snu. Mou touhou je znovuzrození Bohyne do nasich zivotu, znovuzrození zenských hodnot, nové "vysnívání" a ctení zenské moudrosti. Muz je synem-milencem a soucástí zeny. Jeho rolí je zenu chránit, podporovat a milovat. Muz i zena jsou muzská a zenská energie uvnitr kazdého z nás. Vím, ze jejich nejhlubsí touhou, schovanou za vsemi muzskozenskými boji, je jejich erotické/energeticke spojení a tanec, z nehoz vychází veskeré stvorení. Ale stvoreni vychazi z tela Zeny - ochranujme a cteme Ji proto!


	\| Uvod Ritual jako stavebni jednotka nove kultury \| Rohaty Buh \| Cesta Luny \| Matka Hlina \| Slet carodejnic \| Blaho \| Jak zalozit zenskou skupinu \| Bohyne v Cornwallu \| Meditace na Zdroj \| Bohyne (ne)definovana \| Jeskyne \| Trinacta komnata \| Ta s obema prsy \| Krchnicka \| Uvodniky \| Dolni Vestonice - Ceska Bohyne \| Fotoalbum: Neotresena Indie \| Navrat Bohyne \| Zimni meditace \| Myslenky moudrych \| Zariva tma \| Marx a matriarchat Trinacta komnata Hana Evansova Jeste mám zalepené oci a ospale se motám po místnosti, kdyz vypravuju malého do skoly, ale uz sedám k pocítaci a zacínám psát. Protoze kdyz se pracuje se sny, mají se okamite po probuzení zapsat, nez jejich poslední zbytky rozezene bilý den. Písu na tohle tema trochu s váháním - podle mé zkusenosti je nekdy na minulé zivoty pohlízeno trochu svrchu, jsou povazovány za spiritualitu 2. rádu - ne tak osvícené jako veci "cistého Ducha", napr. zen nebo meditace aj. Ale práve v tom se skrývá "zenský aspekt" duchovnosti, aspekt Duse, která (mluvím o svém pochopení) se vteluje do hmoty a nabírá zázitky. Pro me to byly práve minulé zivoty, které byly významnou slozkou mé cesty k zenskému principu, k Bohyni, a k lécení ran, které jsem zpusobila zenskému principu sama v sobe. Kdyz jsem zacala delat tantru, mela jsem silné zázitky energie, procházející mnou v mnoha formách. Telesná úroven - cítila jsem se 100%ne zivá, doslova probuzená, kazdá moje bunka kricela radostí ze zivota. Prozila jsem mnoho telesné slasti - casto pramenící z dotyku, at´ uz svého nebo od druhého, který byl prodchnutý citem a mohl být jenom prejemnoucký - dulezité bylo, ze byl naplnený vedomím, vedomým kontaktem a láskou a úctou ke mne, k mému telu a duchu, zkrátka naplnený zivotadárnou energií. Na dalsích úrovních jsem mela napríklad vize, at´ uz ty barevné, vize vseho mozného, co se jen, jsa soucástí mé psyché, chtelo projevit mému vedomí. Nebo vnitní vize toho, co energie delá v mém tele - od klasického vlnícího se hádku Kundalini, ladne a svudne spechajícímu k "oplodnení" horních caker jejich spojením s temi spodními, po vnitní videní fyzického "Tela" Sakti, která prostoupila mé telo, a "Telo" Sivy, který na sebe vzal fyzické telo mého partnera Johna a Ti Dva se milovali skrze nás dva... A v neposlední rade, energie se vyplavila na povrch z hlubin mého tela - a ríkám tela, protoze podle tantry, telo je jedno s myslí, jedno s Dusí, s psyché, zázitky se zapisují do nasich bunek - v podobe napred pocitových, pozdeji opet vizualizovaných a verbalizovaných vzpomínek na minulé zivoty. Ale pribeh, o kterem budu mluvit, neni jenom muj. Je archetypem a soucasti toho, o cem je treba tem, kdo se citi osloveni tematem zeny, zenskeho principu a matricentricke spolecnosti, mluvit a vnaset do toho vedomi. V hnuti Bohyne se mluvi o "Znovuvzpominani na to, "jak to vsechno bylo", dreaming the Goddess back, vysnívání Bohyne zpátky. Je to o ozivování zenského principu a vynásení jej na povrch, polámaného a prece ve své vecné nádhere, zpoza prasných nánosu mnoha vrstev patriarchátu. (Proc asi miluji archeologii...) Zpatky k tomu puvodnímu, mému snu. Cítím, ze taky on je spolecný vice lidem, mozná pricházející z kolektivního vedomí. Mne se zmanifestoval takhle: Sedím ve svém novém velkém dome (opravdu jsem ted´ prestehovaná do velkého domu) a vyprávím o nem nadsene návstevnici, své milované sestrenici Lence (kterou opravdu mám, zije na Novém Zélandu, je o dva roky mladsí a nase detství nás videlo jako dve líbezné sestricky, trávící spolu hodne casu u babicky, dokonce jsme spolu objevovaly svá malá zenská tela - ve spolecné velké posteli, pod babiccinou duchnou, jsme se k sobe tulily (opravdu si nevzpomínám na víc nez to!:o))) a já vzdycky musela být princ, protoze princezna Lenka mela víc zenského sarmu i autority! Takze Lenka pro me predstavuje umocnení zenského príbehu v mém vlastním zivote. Sedíme u sirokého dubového stolu a já jí nadsene ukazuji sosku jakési královny ci nazdobené bohyne, kterou jsem vyrobila. Ale tou dobou ona je ztuhlá a zmrazená a s tvárí bílou hruzou, která jde mimo veskeré vyjádrení, hledí nehybne otevrenými dvermi ven, chodbou a dalsími otevrenými dvermi do jedné mensí, víceméne prázdné místnosti, oznacené jako "koupelna". Bezel v Ceské Republice film "Sestý smysl", s hercem Brucem Willisem? Znáte jej nekdo? Doporucuji. Ten film je pro me docela klícový. Je v nem malý chlapec, který pri své neobycejné inteligenci je podivínský a prozívá jakési hrozivé nocní mury. Bruce hraje psychologa, který mu chce pomoci a sprátelí se s ním. Ukáze se, ze chlapec kolem sebe barvite vidí, ale má také nebezpecný fyzický kontakt (je napaden apod.) s duchy osob, kterí zemreli tragicky i násilne. Bruce si uvedomí, ze duchové chlapce kontaktují proto, ze potrebují být nekým vyslyseni a najít tak úlevu ve svém utrpení. Kdyz on konecne premuze svuj strach, otevre se jim a zacne s nimi komunikovat, zacne jim tak prináset lécení a nalezne tak své vnitrní poslání, smírení a sílu. Pro ty, co film jeste nevideli, zámerne neprozrazuji veskerá prekvapení :o))) Zpet. Ani se nemusím obracet a podívat se do "koupelny" sama, abych vedela, co tam Lenka vidí. Nevidí tam nic. Vidí tam ztelesnené PEKLO! Nevidí tam nic. Chvejícím se hlasem se ptám: "Co tam vidís, Lenko?" Z jejího nereagování vím, ze tam vidí to, co já. A ted´pozor, tento sen je na pokracování. Jeho první díl se mi zdál pred nejakou dobou, kdy jsem proste sama, bez Lenky uvidela tuto desivou místnost. To snu pridává na významu. Ted´ je tu zase a mám na to i svedka, Lenku, která si údajne na zádné pohádky a vidiny nepotrpí jako já, její bláznivá sestrenice. Protoze uz jsem v sobe nalezla mír, nabírám i dávku soucitu a láskyplným hlasem k Lence promlouvám. "Já vím, co tam vidís, Leni. To je v porádku. Já vím, je to hrozný, ale oni od nas potrebujou lásku a lécení...." ...a probudila jsem se. Kdy písu tyto rádky, brecím a tresu se. Je to vsechno zase tady. Co jsme v té místnosti tedy obe videly? Na fyzické úrovni nic. Stará, kdysi bíle vymalovaná místnost, kamrlík (Viktoriánský dum), zpuchrelá tapeta se loupe, zdivo poskrábané a odrené, po zemi poházené zapomenuté relikvie nikým nechtených predmetu - kousky papíru, smradlavá seslapaná backora, plesnivející drobky od chleba... Co chcete, práve jsem se pristehovala. Ale ta odstrcená prázdnota nenápadneho kamrlíku je NAPLNÉNÁ VRESTÍCÍ HRUZOU. Na nehmotné úrovni tam vidím des a hruzy veskerého utrpení sveta, druhá uroven té vize je mucení a upalování, které bylo zpusobeno stredovekým carodejnicím, vetsinou prostym, nevinným lidem, ale mezi nimi, ve statisicích, i moudrým zenám, posledním knezkám Bohyne, posledním nositelkám (a nositelum) Zenské Moudrosti, Zenského Mystéria... a mezi nimi, i mne!!! Znásilování, mucení, zohyzdóvání a vrazdení - a zároven hrobové ticho, neprítomnost Matky. Ta vize hruzy je tak intenzivní, ze ji dokázu unést jenom na chvilku, doslova na okamzik, a pak mé vedomí zdesene zabouchne dvere. Probudila jsem se a tulím se ke svému synovi, jeho nevinná a sladká sestiletá energie tisí moje rozbourené a rozjitrené polospánkové vedomí. Ale mám v sobe taky vnitní mír. Podívala jsem se do tváre bolavé, mokvavé ráne, kterou v sobe nekde hodne, hodne hluboko nosím, kamkoliv se hnu. A nejsem sama. Mé presvedcení je, ze tuto ránu v sobe pohrbila celá nase spolecnost, spolecnost tohoto sveta, která sa odvrátila od Matky. Podle moderni psychologie necitelnost, nevnímavost a otupenost, která se pozdeji zacne povazovat za posvecenou normu - být v pohode, nad vecí, neemocionální - nastává, kdy jsme zabouchli dvere vedomí nad necím neúnosne bolestným v nás. Prijde období lhostejnosti, ale neco v nás hledá zivot a energii. Protoze uz jsme úplne zapomneli na nasí trináctou komnatu (v mém prípade doslova :o))), hledáme rozvírení té nehnuté hladiny zivota, která je nasí náplastí, zeleznou poklicí na nasí bolesti, zpusoby, které se zdají jako jediné mozné... Projekcí navenek, vnejsím bojem, stimulováním nasich umrtvených smyslu... Politickými válkami, válkami ve vztazích, sebedestrukcí a destrukcí zivota, at´ toho nejhrubsího kalibru nebo tech nejsubtilnejsích odstínu a forem... Nase spolecnost. Neodvazuji se v tom výctu pokracovat, protoze by se to mohlo stát teoretizováním, jsem Lev a svet nejlíp chápu oklikou pres vlastní nitro, takze se k sobe vrátím. Kdyz jsem se nedávno nekomu moudrému vyplakávala z tak zdánlive banálního problému, jako ze jsem nepochopitelne neporádná a chaotická a v posledních týdnech se mi fyzický binec, neporádek, znicení, chaos a spína manifestuje v zivote prímo nekontrolovane - jakýsi Hrnecku var: napríklad nase kocka mela dve kotáta, co nejsou schopná se naucit pouzívat kocicí záchodek a kadi po celém baráku - denne se potýkám se zápachem kocicích hromadek, nic proti sládóukým roztomilým kotátkum a já se proste v tomhle boji cítím zoufale. Ten moudrý se me zeptal, jaké pocity to vse ve mne vyvolává a já rekla, ze se propadám hanbou (necekané návstevy atd.). "Vidís," rekl, "to je práve ono. Hanba. Ta je puvodní a hlavní. Cítís v sobe hlubokou hanbu za to, kdo jsi. Za to, ze jsi zena. A zena, bohyne, je vladkyní hmotné úrovne - její potupení a hanba se bude manifestovat jako fyzická destrukce a chaos..." Pak byla rozvedena debata na téma minulých zivotu, které si pricházejí pro zahojení a já se rozhodla zase jednou pokracovat v sezeních lécivé regrese - ted s novou terapeutkou, která se svým pochopením a zamerením lépe hodí pro tuto fázi mého procesu. "Je na case, abys nechala odejít tu hanbu, kterou v hloubi citís, nemá (a nikdy nemela) zádné skutecné podlození. Je na case, abys prijmula a zacala zít svoji sílu a prirozenou nádheru - své posvátné zenství - Zenství." Myslím, ze tato témata jsou nejen celostátní (taky se mi vybavuje úpadek a ponicení nasí zeme za vlady nedavneho antiextatickeho rezimu...), ale globální a metaforická. Puvodne jsem chtela sdelit silný sen, a to me dovedlo ke sdílení Snu. Mou touhou je znovuzrození Bohyne do nasich zivotu, znovuzrození zenských hodnot, nové "vysnívání" a ctení zenské moudrosti. Muz je synem-milencem a soucástí zeny. Jeho rolí je zenu chránit, podporovat a milovat. Muz i zena jsou muzská a zenská energie uvnitr kazdého z nás. Vím, ze jejich nejhlubsí touhou, schovanou za vsemi muzskozenskými boji, je jejich erotické/energeticke spojení a tanec, z nehoz vychází veskeré stvorení. Ale stvoreni vychazi z tela Zeny - ochranujme a cteme Ji proto!