Make your own free website on Tripod.com
Jeskyne
Home
Jeskyne
Nahoru do hloubi Zeme aneb Bohyne na Krete I.
Ochutnej sladkost zivota aneb Bohyne na Krete II.
Zazracny strom aneb Bohyne na Krete III.
Rec Bohyne aneb Bohyne na Krete IV.
Kreta a Minojska civilizace
Samanka/knezka/carodejnice: Zeme je mym telem
Deloha jako Mesicni Strom
Vyrobte si koprivovou panenku
Sebezasveceni knezky Bast
Vyzva Bohyne
Radost ze zivota
Cesta k Temne Bohyni
Zeny, prineste zpravy
Strach mit silu
Zpivaji Tvoji pisen
Vzyvani bozstva
Tanceni se Starhawk
Moudra krev
Ritualni chutovky
Ritualni chutovky 2
Daimon - hledani zeniny vasnive duse
Americanka ve Vestonicich a jine venuse
Ceska bohyne a Vestonice
Na vanocni tema: Dionysovska extaze
Meditace: Ty jsi Bohyne
Stezka knezky a Chat
Navrat Bohyne (Achaia)
Monica Sjöö: Marx a matriarchat
Cornwall
Ritual jako stavebni jednotka nove kultury
Ritual sebeprijeti
Oslava svatku Lammas
Cesta Luny
Buh te stvoril nesmrtelnym (poselstvi sv. Eufemie)
Zimni meditace
Sebepozehnani
Rohaty Buh
Svati Synove
Oslava zeny
Meditace: Jak videt, slyset a citit Zdroj
Krchnicka - aneb moc Tve leve ruky
Ta s obema prsy
Trinacta komnata
Na Kretu s Valpurgou (srpen 02)
Konference Bohyne 2003, Velka Britanie
Zazitky z putovani na Krete 2004, Michaela Petrovska
Festival Bohyne 2004
Festival - Rej Zenskeho Principu
Mystérium Krétské Bohyne - zenské putování po posvátny´ch místech Minojské kultury, 05
Tantricka oslava carodejnic a Beltainu, 29.4.-1.5.05
Tisic tvari zeny 05 - zenská skupina osobního rustu
Aktivity a kurzy v Ceske Republice
Galerie
Odkazy
Virtualni chramy bohyni
Autorka

Skutecny pribeh
Hana Evansova

Jeden z vnitrnich pruchodu ve tvaru Yoni
goddesscave.jpg
Jeskyne 99ti svetcu, Azogires, Kreta

Skupina tise schazi dolu po hrbolate skalni stezce, salajici teplo nashromazdene za zhaveho kretskeho dne. Kazdy je zahloubany do vlastnich vnitrnich procesu, vhledu, boju ci ticha. Me srdce rozrusene tepe. Ted, po ukonceni asi sedmeho mytickeho sestupu do hloubi tajemne jeskyne konecne citim tu skalopevnou jistotu: Ano - vratim se sem sama.

O den a ctvrt pozdeji.

Chvatne si dobaluji posledni veci do batuzku. Spacak? Mam. Karimatku? Taky. Neco jidla, co kdyz si budu potrebovat dobit energii, vodu, baterku - boze, baterku!!! To je to nejdulezitejsi! Do ni nahradni baterie, mam, dal toaletak, nuz - ten se muze hodit hned na par veci, par svicek, sirky, stribrne nausnice, nahrdelnik a prsteny.

Nahore na terase dozravaji baculate trsy vina - jdu si ho neco malo natrhat, je to jidlo i napoj v jednom. Kdyz Hilary na jeji otazku, co hledam v kuchyni, odpovim, ze si balim nejake jidlo na svuj pobyt v jeskyni, navrhne, abych si s sebou vzala stavnate broskve, mekke banany, vonave avokado - a me to najednou dojde! Predstava luxusnich kousku ovoce se spoji se vzpominkami na nekolik predchozich navstev teto posvatne kretske jeskyne, kde jsem se v meditaci nikdy nedokazala vyhnout vizim davneho podzemniho chramu zlateho,smyslneho a hojnosti prekypujiciho veku. V techto vizich jsem se v ruznych podobach a ruznymi zpusoby setkavala s obyvateli tohoto chramu, jimiz byly predevsim krasne zeny, odene jen spore do uvolnenych rouch z drahych latek, zeny lezici rozkosnicky na lehatcich ci podlaze chramu, pokryte mekkymi kozesinami, mezi nimi lezerne rozmistene zlate misy stedrych rozmeru s kretskym ovocem, nekde se sperky a drahokamy. Zeny se nechavaly mazlive obtacet tely velkych skvrnitych hadu, kteri se line plazili mezi touto smyslnou zmeti tel, kozesin a dlouhych, zarive cernych kudrnatych vlasu Chramem se nesla tezka a drazdiva vune kadidla, jehoz dym spiralovite obtacel sloupy a jeho rozplyvajici se tvary hypnotizovaly k sebezapomneni. Knezky. Knezky Bohyne. Knezky Velke Matky, Potnii.

Jdu navstivit moje pritelkyne knezky! Konecne si zacinam vzpominat, co je mym ukolem, co je mym poslanim tohoto momentu, co je to, co me uz tak dlouho vola do jeskyne, co je to, co mnou nespokojene clouma po kazdem skupinovem vyletu, co ve mne nenaplnene vola: Ale Ty musis jit sama a prozit si svuj osobni pribeh!!!

Volaji me moje pritelkyne. Musim jit a dnes v noci s nimi budu tancit.

Je tma. Musi se pomalu chylit k predpulnoci Sebehnu dolu do naseho suterenniho bytecku, uz mi vazne zbyva jenom to cele doposbirat a - v tu ranu jakoby me svihli brezovym proutkem! Adrenalin se mi nahrnul do hlavy, jak kolem mne zacalo poletovat cosi maleho, svizneho a cerneho, neco, co vysilalo neslysne a prece nalehajici vibrace. Netopyr! Ladne klouzala - bylo mi jasne, ze je to "ona" - otevrenymi dvermi z mistnosti do mistnosti, asi ve vysce meho pasu, ve velkych osmickach. Ta cast me, ktera funguje na automatickem pilotu, se hned jala ukolu, jak ji uspesne z bytu vyhnat zase ven otevrenym oknem, kterym se sem musela dostat. Ale v te male letajici hromadce cerneho sametu je tak velka zivotni sila, ze stret s ni ve mne vzbudi respekt a jakysi primitivni strach ci rozruseni a ja vybiham opet ze dveri a volam si na pomoc Hilary, aby hned prisla dolu. "Pojd, pojd, honem, musim Ti neco ukazat!!"

Kdybych to nevidela na vlastni oci, neverila bych tomu. V tom momente, kdy Hilarka konecne vchazi do dveri bytu, jenom ja, ktera stojim na rozmezi dvou pokoju, vidim, jak netopyr vyleta z vedlejsi mistnosti otevrenym oknem zpatky do tmy a nenavratna. Byla tady vubec??? Zdalo se mi to vsechno? Pulzujici krev v mem tele se vsak zamlcet neda. "Slysim Te, sestricko", neco ve mne se dosiroka usmiva. Slysim Te, slysim Tve "Pojd, pojd, cekame na Tebe, setricko, na co cekas?". Mala nezna netopyrko, kterou jsem uz tolikrat v jeskyni videla i citila zavany Tvojich hebkych kridel, Ty, ktera jsi trpelive nechala pohlizet i meho maleho syna na svoje telicko visici mezi krapniky hlavou dolu a ve svitu baterku snasela jeho udivne septani. Jsi pruvodkyne, radkyne i zasvecovatelka, a svym mysim koziskem tridis ty, kteri patraji po poznani, na ty, kteri nedokazi videt pod jeho povrch a na ty, kteri rozeznavaji Tvoji velikost v tom nenapadnem a nekdy strach nahanejicim prestrojeni Jsem poctena Tvoji navstevou a rozumim jejimu poselstvi.

"Nasedat!"

Hilarka klickuje s pronajmutym bilym fiatem po horske ceste, ktera se jako had vine cik cak vzhuru. Jeste nikdy nebyla tahle cesta tak plna zajicu jako dnes v noci. Taky oni klickuji pred nasimi ztlumenymi reflektory, vystreluji z bodlinatych houstin po stranach a po par zmatenych skocich zase mizi mezi pokroucenymi olivovniky. Filozofujeme spolu nad symbolikou zajice. Hilly nenapada nic lepsiho, nez slovo "strach". To se mi nechce libit. Teprve po mesicich se mi ulevuje, kdyz zjistim, ze zajic patri mezi posvatna zvirata keltske Bohyne a ma spojitost s Mesicem. Stejne si tam Hilarka projektuje jenom svuj vlastni strach. Pozdeji mi rekne, ze pote, co me o pulnoci samotnou zanecha na vrcholku hory, sjizdi po kamenite ceste zpatky dolu k vesnici a vybavuje se ji pribeh, kdy v podobne jeskyni, kde dnes v noci budu spat ja, zanechali jinou zenu, snad turistku, jen aby ji pak rano nasli mrtvou s vlasy zbelanymi a postavenymi do pozoru hruzou. Jeji pousmani se nad touto historkou je lehce nejiste

Jsme nahore. Tohle misto jsem bez mesicniho svitu jeste nepoznala. Mavam sve pritelkyni a bily fiat mizi ve stinech noci.

Vnejsi halas odeznel - nervozitu zakryvajici vtipkovani s Hil, bruceni auta, nadsene rozrusene hlasy v me hlave. Stojim o samote v temne noci jen par desitek metru pod vrcholkem hory, na nemz nekde proti temnemu horizontu tusim siluetu krize, vztyceneho na pocest jeskyne, ktera je poslednich nekolik stoleti take krestanskou svatyni. Jeskyne 99ti Svetcu.

Jeji pribeh nam vypravel syn i otec i ded z rodiny nasich kretskych domacich, od nichz mame pronajaty hotylek v horske vesnicce mezi tisiciletymi olivovniky. A tak jsme jej i my predavali nasim pratelum, kteri tyden co tyden prijizdeli na "tantrickou dovolenou" a vydali se s nami na vecerni sestup do jeskyne, ktery se tak stal az temer vnitrni samanskou cestou.

Tak jako ted ja, i nase skupina se vzdy sesedla na prasne prirozene terase, hledela dolu do stmivajiciho se udoli, udoli miru, jak se tu zasvecenymi nazyva a naslouchala:

" Ve 12.stoleti sem priputovala skupina 99ti svatych muzu, kteri cestovali po cele Male Asii a hlasali Kristovo uceni. Legenda rika, ze stym svatym otcem byl Jezis Kristus. Prisli do techto zapomenutych koncin proto, aby tu v klidu stravili zbytek zivota jako mnisi v mistni rozsahle jeskyni. Vudcem otcu byl John, ktery vsak zil o samote v jinem lesnim ukrytu a byl tak srostly s divokou prirodou, ze sam vypadal, zarostly a odeny do kozesin, jako zvire. Proto jej take jednoho dne lovec omylem zastrelil. Jak sv. John padl, zacalo postupne, na kteremkoliv miste se zrovna nachazeli, umirat z prirozenych pricin vsech zbyvajicich 98 mnichu, a tak se naplnil slib, ktery si dali, ze zemre-li jeden z nich, spolu s nim opusti tento svet i cela skupina. (Skupinova karma, kolektivni vedomi?). Pro tento zvlastni ukaz byli nakonec prohlaseni svetci. Legenda take rika, ze v tajnem, isolovanem jeskynnim prostoru techto 99 Svetcu dodnes sedi u kulateho stolu"

Krestanska atmosfera je na jeskyni silne podepsana, pred jejim vchodem je kovovy stolek s vbudovanou pokladnickou na milodary a za prispevek si muzete vzit tenounkou voskovici a zapalit ji na jednom ze dvou plechovych svatostanku umistenych s ikonami a zrezivelymi kadidelnicemi uvnitr jeskyne. Oltarni obraz zaplneny 99ti strohymi, prisnymi a vyhublymi tvaremi Otcu, malovany ikonografickym stylem tak typickym pro reckou ortodoxni cirkev, je jednou za rok stredem pozornosti davu, ktere sem putuji o velikonocich, aby vzdali cest sve vire. Udolim se rozlehaji knezovy litanie, halekane do megafonu a stovky rodin v nejsvatecnejsim obleceni navstivi napred mistni kostelik a opusteny klaster, pak zacnou rozvaznym krokem stoupat po vinute skalni stezce.

Kolik z techto bohabojnych lidi dobre viry asi oceni vrascite telo jeskyne, ktere je jejich chramem? Jestlipak se dotknou "slzicek Panny Marie", kapek zemite chutnajici vody, ktera steka mezi puklinami po stenach jeskyne, aby se s ni pokrizovali? (Ale protoze o recke ortodoxni cirkvi nevim do detailu, mozna se nekrizuji..). Jenom me zajima, zda i oni pocituji posvatnou uctu z toho, ze je skalni masiv vpousti do svych intimnich zahybu, dovoluje jim sestoupit uzkym bezdechym tunelem az do tesne komurky, kde je dost mista jen pro jedine dite, ci v pripade velke lasky pro dvojcata, aby se mohli dotknout ciste a lecive vody male studanky, vody zivota, na jejim konci?

Kez by.

Kdybych svatost jeskyne videla pouze v jejim krestanskem odkazu, zustavala bych slepa nejen k ocividne skutecnosti, ktera odhaluje fyzickou podobnost jeskyne s vnitrnimi prostory zenskeho pohlavi a luna, ale i k historicky zanamenane skutecnosti, pojici se k lokalite Krety (prave tak jako temer vsude jinde na svete). Prvni zminky o obyvatelich Krety hovori o 6000 lety pr. n. l. a jeskynnich lidech. Archeologicke nalezy z doby prinejmensim nasledujicich 3000 let nam podavaji obraz o vyvijejici se matriarchatni spolecnosti, ktera obhospodarovala zemi a uctivala Matku Bohyni, jejimz puvodnim chramem byly prave jeskyne. Pozdeji se zacinaji budovat svatyne a dokonce zname Minojske chramy, nicmene jeskyne zustavaji mistem uctivani proto, ze jsou samotnym intimnim telem Bohyne, Matky Zeme a mistem spojeni se s ni a zasveceni.

.A ja ted slysim Jeji volani. Ale jeskyne je Luno i Hrob. Prozila si ve sve historii obe tyto prirozene role, napr. jako ukryt za turecke okupace, kdy videla mnohe mrtve ve svych utrobach. Neboztik je zabalen do posmrtneho roucha a vlozen do tmaveho hrobu. Vse, co kdy melo formu a tvar, se rozpousti a vari v bezhmote carovneho kotle. Ty same suroviny, ktere jsme do kotle vlozili, ocistenim a sublimaci a kuchynskymi procesy zacinaji nabyvat novou formu, nove vteleni - a temny transformacni prostor hrobky se s usvitem zacina pomalu premenovat v teple a pulsujici materske luno, kde nase duse objevuje sve krehke, cerstvoucke telo a nam se otvira nova existence.

Luno i hrob, nadeje a radost i pohlednuti mym strachum do tvare. Oboji me ceka teto noci. Zachveju se. Vetrik zavane a chraplave zasusti poli bodlaci, jejichz stiny me obklopuji. Nad hlavou se mi mihne temer nehmotny netopyr. Houkani dvojice divokych holubu se ozyva z nedalekeho usti propasti, ktera strezi vchod do jeskyne. Citim, jak se mi prodluzuji usi, vytahuji se do vysky a zaspicatuji se. I moje oci se protahuji a sklouzavaji vice do stran meho obliceje. Jezi se mi srst v ocekavani a ostrazitosti. Zacinam opatrne naslapovat tlapkami po poslednim useku skalni stezky. A ac se nachazim ve stavu mezi zviretem a lidskou bytosti, to lidske ve mne jeste pocituje strach. Zacnu Ji vzyvat na svou ochranu pred nastrahami noci:

Mother I feel you under my feet,

Mother I hear your heartbeat.

Tak ja jdu...

II.

Zvuky noci, krupani neviditelnych kamenu pod chodidly. Jeste nikdy jsem po tehle stezce nekracela v takove tme, nase skupinove vypravy byly vetsinou peclive naplanovany na uplnkove noci, ale ted - kde byl mesic, kdyz jsem ho nejvic potrebovala? Rozsvitila jsem baterku, vyplasila sama sebe hruzu nahanejici hrou svetel a stinu, ktera se ztrojrozmernila projekci na trnita kroviska a kamenne hroudy, ...a baterku jsem zase zhasla.

Svetlo jenom pridalo okoli na strasidelnosti. Jakoby nestacilo sumeni nocniho vetru, ktere ohlusovalo me vnimani a znejistovalo me, krik vyrusenych divokych holubu, sramot zvirecich tel, prodirajicich se nedaleko houstinami. Tygr? Vlk? Yetti??? Vsadila bych se s velkou jistotou, ze jenom nekolik drobnych kretskych koz s hrubou, polodlouhou srsti a nehybnyma ocima, na nez si clovek muze s velkou davkou fantazie projektovat dabelskou tvar. Ten, kdo se nechce unavovat velkou davkou, v nich lehce vidi chlupateho, mrstneho a smrduteho Pana, divokeho boha prirody, neustale nadrzeneho a prave tolik primitivne vzrusujiciho.

Jakmile jsem uslysela potvrzujici meknuti, ulevilo se mi a muj strach se stahnul zpatky do zhavych uhliku. Ale moje telo se myslenkami na Pana probudilo.

Kreta me vzdycky rajcovala a zvlaste kdyz se pobyt v ni promenil v duchovni kontemplaci. Neco ve vzduchu - slana vune more, tetelici se v horkem vzduchu, protkanem starodavnymi hieroglyfy zapsanymi do akasicke kroniky dejin, ... neco dela Kretu neuveritelne sexy. Prvek ohne i vody i zeme je tu rozpumpovany na plne pecky a vzduch, rekla bych, ze vzduch - krom toho, ze prekrasne vonaveho vzduchu (fikovniky, pomerance, citrony, olivy a bazalka jen tak na okraj) je tu az az - je tu zastoupeny na urovni mysli, na urovni vzpominek na bajne casy, kterym se clovek, ktery se jen trochu uvolni na horke plazi ci ve stinu olivovych haju a uz vubec nerku-li v cisicim chladu podzemni jeskyne, neubrani. Mysl pootevre dvirka a bajna vypraveni vtrhnou nedockave dovnitr. Jsou vdecna za kazdeho poddajneho posluchace - cela zeme je jimi tak nabita, ze padaji jako prezrala jabka do mekkych perin dusi snilku... A telo se rozrusi pomyslenim na radostne hodovani na svatbe smyslu a ducha. Krev zacne proudit v rychlejsim tempu, srdce se rozbusi... Chci se pomilovat s hlinou, se skalou, s vuni nocniho vzduchu, s rozcilenym sokolem, jehoz krik se rozleha souteskou, ktera se prede mnou nahle otevira.

Jsem na vrcholku skaly a tak jako v zivote, sla jsem nahoru a ted budu muset jit zase dolu. Na vrcholu je nahle velka jama - byvala jeskyne, jedna z nekolika propojenych sester, jejiz strop se vsak propadl a ted vytvari propastovitou prohluben, do niz se da sejit po uzkem, poloprirozenem schodisti z halabala seskladanych kamenu. To ve stene teto propasti se nachazi vchod do jeskyne...

Dycham. Srdce mi busi, nejen slastnym rozrusenim, ale i strachem, ktery si se mnou opravdu krute zahrava jak kocka s mysi. Kazde zasustnuti vedle me v krovi  jej podpali a on vyslehne z meho - odkud? Citim jej kdesi v brise - jakoby me chytnul sebejiste za streva a zakroutil jimi jak husim krkem. V krku mi nabehne knedlik a ja na miste ochrnu, neodvazujic se pohnout a prozradit tak nepriteli svoji lokalitu. Ve spancich mi prudce tepe krev a ja procesavam ocima okoli - jsem naprosto paranoidni, tyhle kroviska mohou byt plna treba kretskych partyzanu zachycenych v casoprostorove smycce z minuleho stoleti, nyni pripravenych me - vetrelce - zabodnout tesakem pri sebemensim pohybu ci zvuku.

UKLIDNI SE.

Uklidni se.

Ztis se - vnitrne se ztis.

Dychej...

Strach je pry jenom vzruseni, ktere je zaskrcene pod krkem. A vzruseni je expanze. Expanze je branou do subtilnejsich svetu.

Bojim se jit dal a tak se rozhoduji, ze opravdu a navazno k sobe zavolam sve duchovni ochrance a pruvodce. Nikoho jineho na tomto svete nemam, v teto chvili, vzdalena zdanlive eony veku od civilizace, ktera blika jen poslednimi pozdne nocnimi svetylky daleko predaleko v udoli na pobrezi Lybijskeho more pode mnou - kdo z pozdnich opilcu, trmacejich se ze zavirajici taverny do sveho hotelu tusi, ze v dali a ve tme upati Bilych hor sedi na bobku mlada zena a chysta se na sestup do jeskyne...

Preskocim beh udalosti, protoze se mi po tvari rozliva usmev pri pomysleni na to, co mi rekl libanonsky kamarad. Kdyz jsem mu druhy den vysvetlovala, ze jsem tu noc prespala sama v jeskyni 99ti Svetcu, nechapave se na me podival se znepokojenym vyrazem ve tvari, chvile pauzy a pak se svou velmi lamanou anglictinou potreboval ujistit: "Coze, ty jsi spala sama v te jeskyni?" Ja vehementne prikyvovala a jeho reakce na to by se dala prelozit jako: "Jezismarjaaaaa!!!," a urputne pokrizovani. (Je videt, ze muslim neni.) (Verici zato ano - rozhodne v povesti a babske poudacky!)

Syn naseho domaciho mi vypravel, ze tahle jeskyne je povazovana mistnimi za tajemnou, strasidelnou a zazracnou. Odehrala se tam mnoha iracionalni uzdraveni a take tam kdosi videl zvlastni tancici svetla. A kdovico dalsiho.

Nastesti mi tohle rekl az pote, co jsem se z jeskyne vratila - a navic jsem mistnim nerekla, ze jsem tam byla pres noc, nechtela jsem je rozrusit - protoze kdyby mi rekl o svetlech predtim, zrejme bych tam nikdy nesla - sama. Vzdycky jsem prece jenom byla kus tvarohu.

Takze tam tak sedim na bobku na kraji horske vinute stezky a v duchu - stale jeste se neovazuji hlucet - k sobe volam ty, kterym, jak doufam, zalezi na mem vnitrnim rustu, ale take na mem vnejsim bezpeci a pohode. Jedna vec je jista - noc a navaly emoci a ticho se mnou udelaly sve: Vidim temer hmatatelne pred sebou vyvstavat postavu spanileho Usuje s jeho svalnatym hnedym telem a ramena pokryvajicimi vlnicimi se hadaty cernych vlasu, postava naplnena nepohnutelnym vnitrnim mirem, jeho zarive oci vsak prozrazuji hrejivou nehu a pratelstvi temer lidske - muj duchovni strazce. Kdybych byla jenom o trosku vic New Age, rekla bych andel, ale na to je Usuj az moc sexy.

Nikdy jsem ho nevidela s takovou jasnosti - vzdy jen tusila, nebo jsem slysela, jak ke mne zevnitr promlouval jeho tichy, mekky hlas.

Ted fyzicky prostor prede mnou jiskril elektrickymi vyboji, me srdce zaplavovala neotresitelna jistota a klid a oci se mi zalevaly slzami jak detem v Medzugorje. Muj ochrance je skutecny - ted stoji prede mnou a ja citim jeho vsepronikajici lasku.

Pristava dalsi pruvodce - tentokrat je to zena, mlada, krasna zena zahalena tmavou kapi. Nevim, kdo konkretne to je, staci mi vedet, ze je zastoupenim Bohyne. Take ona mi vhani slzy do oci. Vim, ze me Bohyne miluje, ale ze by ji na me opravdu zalezelo natolik, aby se mi tady zmanifestovala a totalne vymazala jakekoli stripecky "objektivne zduvodneneho" strachu z meho srdce?

Usmivam se, kdyz mi dochazi, ze jeji seda kape je promenenym mysim koziskem - tahle bytost se prave shapeshiftovala z me kamaradky sede netopyrky!

Treti bytost byla...nebyla... Vim, ted po nekolika mesicich si pri psani vzpominam, ze se dostavil treti strazce meho psychickeho bezpeci, snad se galantne uklonil a zustal, ale jaksi se mi nevybavuje nic vic. Bylo nebylo, nebude a neni. Nevadi. Te chvile jsem se citila tak bezpecne a doma jako nikdy predtim.

Je krasna, je majestatni, je velika, ohromujici, uzas budici, pokoru budici, zatajuje se mi z ni dech. Je to velka, vertikalni cerna sterbina mezi stehny skaly, neni pochyb o tom, ze tohle je zensky otvor, vulva Obryne, a jestli nejsi hodny jejiho milovani, radej tam nelez a to obzvlaste ne v jednu v noci.

Obryne nikdy nespi. Mozna ze holubi i netopyri podrimuji a zeme tezce vydechuje zasoby tepla, ale Skala je tak bdela jako vzdycky a kdybych nebyla v bohorovnem klidu, jezily by se mi z Ni chlupy na predlokti. Cerna sterbina velikosti veze vesnickeho kostelika na me temer mrka svym cernym, zivym okem. Kupodivu se neotresu. Misto toho je mi prijemne teplo a ja se citim, jako bych prisla na navstevu ke kamaradce. Tak zname. Usmivam se, jsem nedockava. Sundavam ze zad batuzek, je treba preorganizovat zasoby. Chci mit po ruce svicky, sirky a extra baterie jdou do kapes, navlikam si nahradni svetr. Napiju se z lahve, muj chudak krk to po tech stazich uzkosti potrebuje.

Jdu spat do jeskyne.

Protoze vim, ze v jeskyni bydli davne knezky Bohyne a ony me uz dlouho volaly. Jdu s nimi dnes v noci tancit.

Pokud vas zajima tema SAMANSKEHO ZASVECENI ve spojeni s JESKYNI, doporucuji si precist

- vynatek z knihy Kvety Wiricuty od T. Pinksona