Není snadné to najít - příliš malé pro většinu map a jenom větší sousední Horní Věstonice mají na hlavní silnici ceduli. Nejsou tu žádné směrovky pro turisty, žádné stánky s rychlým občerstvením, které by nabízely "Venušin burger" - a právě proto je to tu jedinečné. V Dolních Věstonicích to cestovatel se zájmem o archeomytologii nedostane naservírované pod nos, musíte si to sami najít a hovořit s místními. Dolní Věstonice se nacházejí na jihu České Republiky nedaleko města Mikulova. Je to malá vesnice se zhruba 500 obyvateli - zda se, že nejdůležitější je tu hlavní ulice s několika restauracemi a obchůdky. Je pozdní léto, rybáři se vydávají k nedaleké přehradě a zářivě odění cyklisté odpočívají ve stínu před místní hospodou. Nikde ani potuchy po nápisu "muzeum" nebo "archeologická výstava".

Po nějaké době, kdy jsem projela vesnici ze všech stran, jsem konečně objevila věstonické muzeum, prosté a šedivé s jednoduchou cedulí s nápisem "Archeologická expozice". Paní v pokladně mluví jenom česky, ale kromě vstupenek prodává taky informační letáky v němčině a angličtině a hrubé umělé odlitky Věstonické Venuše. Kupují si leták a vstupuji dovnitř. Uvnitř a okolo vitrín je spousta popisného textu, ale pouze v češtině a ačkoli některá slova mi připadají známá, brzy to vzdám. Brožurka vysvětluje, že jsou tu umístěné pouze kopie originálu z Dolních Věstonic a sousedního Pavlova. Archeolog Karel Absolón tu prováděl vykopávky v době od r.1924 do r.1938 a mezi mnoha zajímavými nástroji a předměty objevil také sošku ženy z pálené hlíny (dnes z umělé hmoty...) - která se proslavila jako "Venuše z Dolních Věstonic". Tak jako její sestry z jiných světových archeologických nalezišť, "Willendorfska Venuše" z Rakouska, "Lausselska Venuše" a "Venuše z Lespugue" z Francie, i ona je zobrazena jako vnadná žena obdařena těžkými prsy a kyprými boky, stojící ve vzpřímené pozici. Ale naopak od mnohých dalších, které nemají rysy tváře, ona má oči - šikmé zářezy, díky nímž vypadá, jakoby mhouřila oči ve slunci.

Tyto dámy jsou velmi, velmi staré - vesnice Pavlov dala název celému časovému období, pavlovská kultura, jako starší fáze doby gravettské, 30 000 - 25 000 let př.n.l. Spolu s Venuší tu byly nalezeny další zoomorfické sošky, vyrobené z hlíny, kamene a kostí, vyřezané nebo modelované. A je tu další soška Venuše, která se nestala tak známá jako její tmavěji zbarvená sestra - ale je výjimečná, protože její tvář je delikátně vyřezaná a tělo je téměř celé zachováno. Obě Venuše jsou vystavené v jediné vitríně, vedle sebe. Muzeum nabízí mnoho zajímavých a jedinečných detailů našich předků - náznaky toho, jak byly vyrobené a užívané barvy a rekonstrukce pohřebiště tři mladých lidí, ženy a dvou mužů, - žena byla nalezena s šamanskou čelenkou ze zubů, drápů a mušlí. Zvláštní vzácné okolností nám zachovaly dokonce i otisky prstů jednoho z našich předchůdců v kousku keramiky.

Tolik historické detaily muzea. Měla jsem však větší zájem o zážitky, které slavná archeoložka Marija Gimbutas nazvala "archeomytologie". Opouštím expozici a v obchodu se suvenýry na druhé straně silnice objevuji knížku o archeologických nálezech v této oblasti v angličtině. Také si koupím umělohmotný přívěsek černé Venuše. Pak se odeberu do Pavlova. Nikdo mi nedokáže říct, kde se místo vykopávek doopravdy nacházelo. Poté, co se ptám několika místních, to vzdávám a pouštím se po stopách jedné z černobílých fotografií, které jsem viděla v muzeu - byli tam zobrazení úspěšní profesoři na místě pavlovských vykopávek přímo pod zříceninou pavlovského hradu.

Zřícenina vypadá dnes stále stejně. Zaparkuji auto a stoupám do kopce podél vinic. Velká přehrada se zelené třpytí a já si říkám, kolik úžasných pokladů pod sebou asi navždy schovává. Hnijící stromy se z ní natahují jako ruce, racci si vyhřívají na sluníčku křídla na jejich stříbřitě šedých větvích. Stále stoupám a sleduji úhel, ze kterého se zřícenina na mě dívá dolů. Teď to vypadá správné. Jde tudy starší paní, táhne za sebou káru plnou hroznového vína. Usmívám se na ni a ukazují na svůj přívěsek Venuše. Ptám se: "Archeologické expozice?" Paní přikyvuje a usmívá se a ukazuje směrem dolů na Dolní Věstonice. "Ano, Dolní Věstonice, muzeum." Gestem naznačuji kopání v zemí. Směje se, vrtí hlavou a nabízí mi víno. Musím se taky smát, poděkuji ji a pokračuji v cestě.

Tak tady to musí být ono. Přede mnou se do dálky táhne obrovské bramborové pole. Vedle něj se nachází malé místo s hrubou trávou a několika keři. Kráčím směrem k nim, když najednou bác!... jsem po kolena v díře. Tohle je to historické území, tady se kopalo, sami profesoři. Tady kolem leží kosti mamutů, velké jako moje kolie, našli tu vlčí lebky s konci oštěpu stále ještě zaraženými v čelistech. Tady naši předkové bojovali proti svým nepřátelům. A Venuše a další sošky tu čekaly v klíně Matky Země. Sedám si na suchou zem a zkouším si představit, jak asi tahle oblast vypadala předtím, než přehrada zalila nížinu.

Srovnávám obrázek Venuše v archeologické knize s přívěskem, který mám na krku. Myslím na to, co jsem se naučila od dr. Felicitas Goodmanové o šamanských pozicích a transu (zkoušela se svými studenty pozice starých soch a objevili fascinující zážitky s transem), vstávám a stoupám si tak jako Věstonická Venuše. Zhluboka se nadechuji, z chodidel mi vyrážejí kořeny.

Uvnitř mne se rozprostírá hluboký klid, pocit bezpečí, důvěra. Čas není důležitý, o 25 000 let dříve nebo později... není už třeba sekat a měřit čas. Cítím na kůži vítr, teplé sluneční paprsky na tváři, stabilitu země, která mě nese, včera, dnes, zítra. Probouzí se ve mně mír a harmonie a důvěra, kterou jsem předtím neznala. Ano, dokážu si to představit - kdo stvořil tu figurku, chtěl předat ten pocit druhým - obraz Matky Země, která šíří ten pocit, když se ji dotknete: Jsem tady, vždy jsem byla s tebou a dám ti sílu, klid a stabilitu, které v této chvíli potřebuješ.

Po cestě dolů k Pavlovu objevuji současné náznaky Venušiny přítomnosti: její obrázek se na mě dívá z předního skla městského autobusu, malá hospoda vedle mého parkoviště se jmenuje "U Venuše". Možná, že lidé drželi tyhle malé, kypré bohyně v dobách kritických situací - když ženy rodily, muži lovili mamuty a bizony, nebo když prostě potřebovali po těžkém dni chvíli klidu. Jsem tady, vždy jsem tu byla a zůstanu tady napořád - tohle mne a druhým říkají, Věstonická Venuše a její kolegyně, včera i zítra, nám všem to dávají pocítit i vidět.

Podle www.spiritproject.com/oracle/magic/travel/dolni.htm přeložila Valpurga (H. Evansova)

Venuše z Laussel,... z Lespugue (rekonstrukce)... a z Berekhat Ram (nejstarší známá figurka).

V muzeu Dolní Věstonice lze vidět výběr z objevů na naší nejznámější lokalitě ze starší doby kamenné (paleolitu - gravettské kultury "lovců mamutů"), z doby před asi 25 tis. lety, kde výzkumy vedené od r. 1924 objevily kromě jiného i slavnou drobnou plastiku Věstonické Venuše, základy obytných chatrčí a v nedávné době i unikátní trojitý kostrový hrob. Archeologická expozice v Dolních Věstonicích je spravována Regionálním muzeem v Mikulově a umístěna v dřívější radnici. Na lokalitě samé (na svazích Pavlovských vrchů, vých. od obce) není v terénu vidět nic kromě špatně už zachovaného, umělé zřízeného průřezu půdními vrstvami ze starších čtvrtohor (mladšího pleistocénu) přímo za obcí, směrem na Pavlov.

(podle knihy Archeologické památky, Karel Sklenář a kol., 1993)