převzatý článek

Horské svatyně byly situovány blízko minojských měst a vesnic. Na horu Juktas se šlo do prudkého kopce, ale cesta trvala asi jen jednu nebo dvě hodiny z Archanes a asi tři z Knossosu. Ještě zhruba před 20ti lety měli vesničané z hor, všeho věku a obou pohlaví, ve zvyku po horách chodit spolu se stády ovcí a koz, a dokonce i dnes Kréťané podnikají na letní svátky světců poutě do malých kostelíků na vrcholech vysokých hor. Podobně jako výstupy k těmto kostelům i výlet na Juktas vyžádal určité úsilí, ale pro nikoho to zřejmě nebylo problémem snad kromě malých děti a starých lidí.

Autobus si to šinul prašnou klikatou cestou po úbočí hory, až jsme pak vjeli na nově vydlážděnou silnici, stoupající až na vrchol Juktas. Rozhodly jsme se, že dál půjdeme v tichosti. Náš řidič Giannis nás předběhl a když jsme k němu dorazily, už se živě vybavoval s archeoložkou. Za chvilku nám vysvětlil, že je to jeho známá, protože u ní kdysi pracoval na vykopávkách. Prý po vynaložení velkého úsilí z jeho strany souhlasila, že si s námi popovídá.

Horská svatyně Juktas

Alexandra Karetsou je pohledná žena se silným, klidným půvabem. Jak tam nahoře stála na kamenitém výběžku, zdálo se mi, že je těma krátkýma, robustníma nohama zakořeněná do samotné skály. Měla na sobě modré džíny a fialkové tričko, sluneční brýle a starý slamák přes šátek, kterým si chránila vlasy. Nebyla oděná v podobě Horské Matky, která je zobrazená na slavném pečetním prstenu, jak vystupuje v rozevláté sukni ze skály. Alexandra však měla tu samou sílu. Kolem ní se rozléhalo panoráma úrodných údolí, obklopených v dáli ze tří stran horami a od severu mořem. Vrátily se mi na mysl verše písničky, kterou jsme včera zpívaly: Dokola, dokola, dokola se táhne kraj mé Země...

Profesorka Karetsou napřed hovořila jen váhavě a s vážností a každý fakt se snažila potvrzovat odkazem na autority. Ale když ucítila, že my jsme vše, co říkala, vnímaly právě tak tělem a duší jako myslí, stydlivě se usmála a uvolněně se rozpovídala. Vrchol této hory se prý nestal svatyní jenom proto, že jde o nejvyšší bod v okolí Knossosu a Archanes, ale také proto, že tu ve skále zeje otvor, vstup do hloubi Země. Juktas byla navštěvována po více než 1000 let, v době minojské, pominojske a v době klasického Řecka.

Božstvo zde uctívané byla rozhodně Bohyně a v pozdějších dobách zřejmě krétský Zeus. 'Ale krétský Zeus,' řekla nám potutelně, 'byl mladík s hladkou tváří. Neměl nic společného s tím vousatým starcem s hromy a blesky, kterého uctívali Řekové.' Obětin vynesených z této propasti se tu našla celá škála - od prostých terakotových votivů až po bohatě zdobenou keramiku a kamenné obětní tabulky s rytinami v písmu Lineární A. Poutníci museli být lidé všeho druhu. Našly se tu figurky domácích zvířat i rodících žen, zobrazení nohou a rukou, což naznačovalo, že u nich šlo o modlitby za zdraví, prosperitu i plodnost, nelišících se tak příliš od těch, které tradiční krétský rolník vznese v dnešním křesťanském kostele.

Alexandra cítila, že jí budeme rozumět a svěřila se nám, že vykopala malé figurky žen sedících na bobku v porodní pozici. Archeologové s výjimkou profesora Platóna odmítli přiznat, že vidí, o co tu jde. 'Takže,' potvrdila,' když jsem o těchto nálezech mluvila na archeologických setkáních, musela jsem to vždycky formulovat takhle: profesor Platón je identifikoval jakožto figurky rodících žen.' V tu chvíli jsem cítila to ženské propojení mezi námi všemi, a věděla jsem, že jí řekněme o našem hledání Bohyně.

Když skončila, rozhovořily jsme se o našich odyseích. 'V Americe je mnoho žen, jako jsme my, které dychtivě čekají na práci žen, jako jsi Ty, ' uzavřela jsem to a přemýšlela, co za nové interpretace by se asi ukázalo, kdyby místo vynakládání velkého úsilí k prokázání samozřejmého mohly archeoložky psát o tom, co vnímají, stejně svobodné, jako to doposud dělali muži.

Posvátná propast u oltáře

Nadešel čas, abychom přistoupily k jámě. Jiná moje řecká známá, archeoložka, mi řekla, že 'ačkoli na takové věci není', při pohledu do otvoru na Juktas měla mystický zážitek. Zřejmě jsem si představovala, že to bude úzká trhlina ve skále, protože mě překvapilo, že jsem najednou zírala do široké, hluboké díry, která vypadala jako kolmý vstup do jeskyně. 'Myslíš, že minoané do té díry vstupovali?' zeptala jsem se. 'Podle mě ne,' odpověděla Alexandra. 'Naši pracovníci se tam mohli dostat jen po provazech a je to hodně nebezpečné. Dělali jsme vykopávky jenom do hloubky 13ti metrů. Ta jáma byla naplněná votivními obětinami a ještě jsme se nedostali na dno. Kvůli tomu nebezpečí však zřejmě skončíme.' Zeptala jsem se, jestli můžeme do otvoru lít obětní tekutiny. 'Nalijte si tam, co chcete,' odpověděla, 'a můžete tam taky hodit dárky.'

A tak jsme lily úlitbu posvátné vody a vína a vhazovaly drobné votivní obětinky do hloubi Země. Pustila jsem tam malou vázičku z pálené hlíny a sledovala, jak zmizela ve tmě. Pak jsem si vzpomněla na poněkud křiklavě červené brokátové srdce, které jsem koupila v klášteře Paliani, kde si ostatní kupovaly krajky. Našla jsem ho v tašce a hodila do díry ve skále a prosila přitom o zahojení mého zlomeného srdce. Srdíčko se zachytilo na skalnatém výstupku asi 3 metry pod povrchem. Chtěla jsem, aby si našlo cestu až na dno a tak jsem jednu z žen požádala o láhev a začala na něj lít vodu. Vydechla jsem obrovskou úlevou, když jej proud srazil do temnoty. Věděla jsem, že za zimních dešťů se rozloží do přírodních prvků. Ještě nějakou dobu jsem tam seděla a dívala se do hlubin. Pak jsem vstala a odešla na jeden ze zdejších nejvyvýšenějších bodů, vztáhla spontánně paže a začala se otáčet, dokola, dokola, dokola se táhne kraj mé Země...

(Podle uvedených informací je svatyně na Juktas obehnaná plotem a ke shlédnutí je třeba si objednat průvodce přes archeologické muzeum v Archanes.)

Informace v angličtině o svatyni Juktas a fotografie